„Jak se jmenujete?“ přivítal nás asi osmiletý syn paní organizátorky, který důležitě přecházel po nádvoří jičínského zámku.
„Ze šuplíku,“ odpověděla jsem a on jen nedůvěřivě zakroutil hlavou.
Tím mi připomněl, že nás pořadatelé bohužel zapomněli napsat do programu.
Doprovodit jsme měli netradiční prezentaci spolků a sdružení s názvem „Ochutnejte neziskovky.“
Akce probíhala úplně jinak, než jak jsme si představovali. Začátek našeho prvního bloku písniček byl stanoven na 9.hodinu. To ale ještě nádvoří zelo prázdnotou a zástupci neziskovek a organizátoři dodělávali, co se nestihlo. Z náměstí zněl reprodukovaný hlas Petra Koláře a mně i Hynka pobolívalo v krku.
Hynek samozřejmě litoval, že na kytaru se bez ozvučení nedá venku ani vybrnkávat ani hrát jiné kudrlinky, které ke každé písničce spolu s melodií vymýšlí. A aby toho nebylo málo, náš houslista pro tentokrát nemohl.
Kouzlo neplánovaného ale zapůsobilo. Před půl desátou se jako zázrakem ztišil zpěv z náměstí, kolem stánků neziskovek se tvořily první hloučky nesmělých návštěvníků a my začali hrát. Akustika tohoto nádvoří nám slova našich písniček vracela obohacená o ozvěnu čtyř století, což jsem si zvláště u některých písniček opravdu užívala.
Premiéru tu měla naše nová písnička Múza. Dočkala se hezkého přijetí od publika, a protože mezi posluchači byl i „člověk od fochu“ těšila nás pochvala dvojnásob.
Tréma ze mě ale spadla až ve chvíli, kdy se chlapec, který nás tak nedůvěřivě vítal, posadil na stůl, zakousl se do jablka a přelétl pohledem nádvoří, jestli je vše na svých místech. Potom se zaposlouchal do našeho hraní a uznale na mě zamrkal. Malému zámeckému pánovi jsme se tedy líbili.