Zatímco se hořické náměstí začalo vylidňovat a všechny krámy už měly nejméně hodinu zavřeno, muzeum začalo ožívat. Návštěvníky sem lákala vůně Hořických trubiček, ale hlavně příslib zajímavého povídání, jak k nim vlastně město Hořice přišlo.
Přispěli jsme svou troškou do mlýna a zazpívali na 1.muzejní noci naši premiérovou Legenda o Hořické trubičce. Zabrouzdali jsme tentokrát do vod méně známých a spojili můj text a Hynkovu melodii s kreslířským talentem paní Irena Burešová. Vznikla z toho píseň „skoro kramářská“, která v devíti slokách a devíti nádherných obrazech vypráví legendu o Hořické trubičce.
Co z toho je mýtus a co by mohla být pravda, nám v zajímavém vyprávění přiblížil historik Petr Fuxa. Pan historik si kromě hlavy plné vědomostí, dat a faktů vzal s sebou ještě tři dobově oblečené vojáky.
Tím ale muzejní noc zdaleka nevyčerpala své trumfy v rukávu. Žáci zdejšího gymnázia o trubičkách nejen zpívali, ale dokonce na jejich kovové repliky i hráli.
Dalším hostem byla paní Hana Kofránková, která promítala svůj film o Hořické trubičce natočený v cyklu Lapidárium a následně vyprávěla o zákulisí natáčení.
Mezi oběma přednáškami jsme měli kratší vstupy. Po přednáškách jsem to ale rozjeli naplno. Venku byla čím dál větší tma, nálada v sále byla čím dál uvolněnější a my na přání přidávali a přidávali… K dokonalé atmosféře muzejní noci už chyběl snad jen muzejní skřítek.