Rubrika: Adventní koncerty

Vánoční koncerty v Miletíně a v Úlibicích jsou za námi. V Miletíně bylo jako vždycky útulno, takže jsme přidávali a přidávali.
Úlibický kostel mě po dvouleté pauze, kdy jsme tam nezpívali, znovu omráčil svou vznešeností a neuvěřitelně plnou akustikou. To je sice slast pro zpěváky, ale trest pro zvukaře. Přesto se s tím letos Hynek popral na jedničku. Dle reakcí diváků bylo dobře slyšet zpěv i všechny nástroje, takže jediné, co nám ztěžovalo hraní, byla zima.
Po letech, kdy jsem držela jen mikrofon, jsme na tom byli všichni stejně -kovové struny, zkřehlé prsty, ale přece slavnostní nálada.

Letošní Advent jsme pojali trochu netradičně. Namísto vůně skořice, jsme si užívali vůni tiskařské černě, namísto koled jsme dvakrát zpívali naše písničky z přihrádky „fantasy“.
9.12.2016 se totiž konal v Praze v CaféBaru Elysium křest knihy Žena se lvem, který je prvním ze zamýšlených 4 dílů ryze ženské antologie česko-slovenské fantasy. A 13.12. 2016 se kniha ještě pokřtila v Hradci Králové v kavárně Pessoa.
Poštěstilo se mi dostat se do společnosti 12 autorek se svou povídkou Nikdy neříkej nikdy. A nejen to. Autorky celého projektu vymyslely jako doplněk knihy tarotové karty. Symbolika jednotlivých karet vychází z obsahu povídky, vzhled karty byl namalován podle autorky.
Třináct povídek, třináct autorek, třináct tarotových karet. A mezi nimi, moje povídka Nikdy neříkej nikdy a moje karta Bezpečí. A pak že 13 je nešťastné číslo.

Pravá podstata Vánoc   nás obklopila na koncertu naší kamarádky Lidky, který se uskutečnil dne 4.12. 2016 v Brtvi u Lázní Bělohrad. Její slova i písničky připomněly všem přítomným, proč se tyto svátky slaví, připomněly duchovní podstatu Vánoc. Od Lidky to znělo velmi opravdově, protože asi neznám jiného člověka, který by byl tak vzdálen od konzumu, kterým se občas necháváme pohltit, přestože s ním v hloubi duše nesouhlasíme. Zazpívali jsme  několik svých písniček a spolu s Lidkou a všemi hosty také koledy. Naše slova se od těch jejich občas malinko lišila, ale to nikomu nevadilo. Myslím, že nejen já jsem měla pocit, že : „Den přeslavný jest k nám přišel…“

Všude dobře, doma nejlíp. Tohle pořekadlo jsme si ověřili na vlastní hlasivky, neboť v Úlibicích letos opět ve zpěvuschopném kostele se nám hrálo i zpívalo nádherně.
Protože to byl náš poslední vánoční koncert, mohu prozradit, čím jsme se letos pokusili diváky zaujmout.
Tradiční koledy jsem opět obměnili, vytiskli a nastrkali do našich zpěvníků, takže nikdo se nemohl vymlouvat na to, že nezpívá z důvodu neznalosti slov.
Z našich písniček jsme vybrali nově Jiný směr a premiérově Štědrý den a osvědčené Dědictví, Nebeského albína a Peřinu, kterou jsme dali i pro diváky do zpěvníků.
Jako oživení letošních vánočních koncertů jsem divákům vyprávěla něco z vánočních tradic našich sousedů a k tomu jsme zařadili i písničku v originále. Dvakrát jsme si tedy zapěli německy a sice O Tannenbaum a Stielle Nacht, jednou polsky Josef, moj kochany a jednou slovensky Keď ta jasná hviezda.
Ke koledě Vondráši, Matouši jsem připsala jednu sloku. Zdaleka ne všude poznali posluchači, která to je.
Na četná přání diváků jsem zazpívala Jeruzalém ze zlata, část hebrejsky a část česky. Tato píseň je pro mě vždy přenesením se do jiných sfér – někam mezi nebem a zemí, kam nás může dostat jen výjimečný zážitek.
Vzhledem k tomu, že nám takřka všichni diváci přišli po skončení potřást rukou, poděkovat a popřát do nového roku, troufám si říct, že náš poslední koncert byl zdařilý.

Do Suché nás letos provázelo sluníčko a neskutečně krásné nevánoční počasí. Kostel Nejsvětější Trojice byl vzorně připraven a i o nás se pořadatelé starali jako o vlastní. Snad se nám tedy povedlo tu vánoční atmosféru jim přivézt a pomocí koled navodit.
Hojná účast dětí ukázala, že píseň Chtíc, aby spal je opravdu krásnou ukolébavkou. Jeden z malých diváků při ní usnul doslova ve skoku.

Pro kostely se hodí nejrůznější přízviska- prostý i vznešený, bohatý i chudý… Pro kostel Sv. Josefa v Dubenci, kde jsme včera vystupovali, musím ale vybrat úplně jiný a asi i trochu nezvyklý přívlastek. Kostel byl prostě útulný. Zvláštní atmosféra na nás dýchla přes nezvyklou prostornost a světlost tohoto místa, což ještě podpořil hned u vchodu rozestavěný velký Betlém, ozdobené stromečky, spousta svítících svíček a vůně teplého jablečného moštu místní výroby.
Opět jsme obměnili náš repertoár, zařadili jiné koledy, přihodili něco z našich písniček a jako překvapení letošních Vánoc jsme premiérově zazpívali naši novou vánoční s názvem Štědrý den.
V lavicích samozřejmě nechyběly naše zpěvníky, takže se k nám publikum tichounce a trochu váhavě, ale přece přidávalo.
Na našem adventním věnci hoří první svíčka a v našem kalendáři je odškrtnutý první odzpívaný koncert, takže ano, ten krásný čas Adventu opravdu začal.

 

(Foto: Karel Volšička)

Poslední adventní neděle již potřetí patřila Úlibicím. Kostel nám bohužel tentokrát zůstal uzavřen. Zub času na něm nemilosrdně hlodá, a tak už pro návštěvníky není bezpečný.
Naštěstí Úlibičáci jsou tvorové společenští, a tak míst na možná setkání je tam povícero. Využili jsme tedy klubovnu hasičů zvanou Čajovna a před Úlibičáky, Řehečáky a mnoha přespolními odehráli náš vánoční program.
Stejně jako na našem prvním koncertě v Suché, i zde s námi vystoupily obě naše dcery. Helenčino Haleluja sklidilo opět zasloužené ovace a Síminy housličky byly možná pro přítomné děti inspirací.
Moje průvodní slovo zaměřené na tradici zdobení vánočních stromů se sem, myslím, hodilo, protože v Úlibicích je letos vánoční strom opravdu nádherný.
Až pojedete kolem, můžete se kochat, stejně jako každé ráno cestou do práce já.

 

(Děkujeme Petře Urbánkové za poskytnuté fotografie)

V Markvarticích jsme za jediný večer poznali dvě nejdůležitější budovy, které by v žádné obci neměly chybět. Kostel a hospodu.
V kostele Sv.Jiljí jsme představili náš vánoční program. A stejně jako na minulých akcích jsme zjistili, že i Markvartičáci jsou rození zpěváci. Zpívali s námi a při těch, které neznali, nám alespoň podupávali do rytmu.
O kostel se pár nadšenců vzorně stará. O tom svědčily nejen krásné a upravené vnitřní prostory, ale i bohatá vánoční výzdoba a kulturní program, který se v prostorách kostela nejen o Vánocích odehrává.
Přestože zima byla pořádná a zvláště prsty hudebníků dostávaly na ledových strunách zabrat, neošidili jsme posluchače ani o jedinou.
Zato se nám dostalo příjemného rozmrzání v teplé hospůdce nad polévkou a povídáním.

(Děkujeme paní Nikodémové za poskytnutí fotografií)

Miletín nás konečně poznal v plné sestavě. Jardu s houslemi, Hynka s harmonikou a kytarou a mě jako vždy se slovem zpívaným a mluveným. Vystoupení se tentokrát posunulo do větších výšek. Ne že bych zpívala o oktávu výš, ale sál, ve kterém jsme zatím vždy vystupovali, si zabrala výstava Betlémů, a tak jsme aparaturu rozestavěli v podkrovní místnosti Víceúčelového domu, která nás zaujala prostorem, akustikou a především atmosférou a výhledem na svítící vánoční miletínské stromy.
Během našeho vánočního programu s námi posluchači všechny koledy a některé naše písničky sborem zpívali.
Navíc jsme zařadili samozřejmě Miletín a dva přídavky.
Ale poslední slovo ve formě krásného překvapení měli tentokrát diváci. Dostala jsem z řad publika dva milé dárky a navíc krásnou kytici od malého fanouška.
Doma jsem v povznesené náladě ještě upekla cukroví. Bylo sice tvarů poněkud rozjuchaných, ale zato nabité pozitivní miletínskou energií.

(Děkujeme paní Erbanové za poskytnuté fotografie)

V Suché nás přivítalo mokro. Déšť byl ale to jediné, co nám znepříjemnilo náš první vánoční koncert.
V kostele Nejsvětější Trojice jsme se dělili o jeho nově zrekonstruované vnitřní prostory s částí expozice zvonů, kterou zapůjčilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové.
A přesto, že to nebyly žádní drobečkové, vešlo se do kostela přes 100 posluchačů.
Jako každý rok si s námi posluchači zazpívali koledy, tentokrát podle nově připravených zpěvníků. Mezi koledy jsme zařadili naše písničky a trochu vyprávění o Vánocích, které jsem letos zacílila na tradici zdobení vánočního stromku.
O překvapení se letos postaraly naše děti. Simonka s námi zahrála na housle dvě koledy a Helenka zazpívala nejdříve se mnou na střídačku Byla cesta, byla ušlapaná a potom sama a moc krásně Haleluja od L. Cohena. Tím jsem zase o krůček výš na tom pomysleném žebříčku splněných přání a letos už opravdu nic víc nepotřebuju.

Odbočíte-li ze silnice v Úlibicích směrem ke hřbitovu a je­-li právě 22.12.2013, narazíte na otevřené dveře jindy zavřeného kostela Zvěstování Panny Marie. Už podruhé ho úlibičtí v čele se starostou uklidili, osvětlili a vánočně vyzdobili,  abychom tam mohli odehrát vánoční vystoupení.

Vůbec nevadí, že omítka je trochu oprýskaná a relikvie dávno vykradené. Přesto je to jiný svět, který každého návštěvníka donutí sklonit hlavu a zamyslet se nad tím, co v uplynulém roce vykonal. Rozlehlost kostela nás opět překvapila. Jakoby nic se do jeho útrob vešlo 90 lidí, a kdyby se po Úlibicích neroznesla mylná informace, že koncert začíná v 17 hodin, bylo by jich pravděpodobně ještě mnohem víc. Štědrým večerem jsme začali a Smířením skončili. Pro letošní rok. Doufám, že zub času se ulomí a kostel Zvěstování Panny Marie nám ještě mnohokrát dovolí ve svých prostorách, chudých a přece vznešených, prožít s lidmi to krásné vánoční sdílení.

Od letošních Vánoc budu používat nové přirovnání: útulno jako v knihovně. V Miletíně nás knihovna uvítala stromečkem, zapálenými svíčkami a rychle se plnícím sálem, rozloučila se s námi kytičkami a Miletínskými modlitbičkami. Líbilo se nám tam tolik, že přestože jsme vyráželi v oslabení – bez houslisty a já s bolením v krku, vrátili jsme se nabití energií a rozjaření a myslím, že ve stejné náladě odcházelo i naše publikum. Už vím, že bolest v krku se dá rozezpívat. Dali jsme nejen bez přestávky celý náš vánoční program, ale i dlouho odkládaný, hebrejsky zazpívaný Jeruzalém ze zlata a tři přídavky. A jak už to tak u mě bývá, když se mi někde líbí, hned slíbím písničku. Když paní knihovnice při závěrečném děkování navrhla, že by se jim jedna o Miletíně taky hodila, nemohla jsme než souhlasit. Takže Miletíne, brzy na shledanou.

 

 

 

 

Vánoční atmosféra v Klubu aktivních seniorů scházejících se v Knihovně V.Čtvrtka v Jičíně byla ve chvíli našeho příchodu už v plném proudu. Postaraly se o ni děti, které přišly seniorům zazpívat, ale i senioři samotní, kteří napekli cukroví a samozřejmě knihovnice, které vařily čaj a kávu a o všechny se vzorně staraly. Opět jsme se přesvědčili, že starší generace zpěvníky nepotřebují. Znali a zpívali všechny koledy a to nejen notoricky známé první dvě sloky, ale až do konce. I tady jsem doprovodila zpívání mluveným slovem. A tak se naši posluchači dozvěděli něco o původu koled a betlémů, o tom, která koleda je považována za nejznámější. Také Vás to zajímá? Pak si nás přijďte poslechnout. Ještě dvě vánoční vystoupení máme před sebou.

Kostel Sv. Bartoloměje na Pecce naše koledy nerozezněly. Vzhledem k teplotám pod bodem mrazu jsme se uchýlili do prostorného sálu nad peckovským úřadem.
S panem farářem jsme se ale přesto seznámili. Přišel si nás spolu s dalšími obyvateli Pecky poslechnout.
Začali jsme tentokrát netradičně. Hynek a Jarda zahráli na uvítanou dvojhlasně na housle Štědrej večer nastal. Následoval náš vánoční program složený z koled, našich písniček i trošky povídání o Vánocích.
Dle reakce diváků si každý v našem vystoupení našel to svoje. Většina s námi zpívala koledy. Naše písničky je také oslovili, neboť se dotazovali na CD. Děti tančily a panu faráři se líbilo moje „řečnění“.
Rozloučili jsme se písní Smíření a spojili s ní i naše letošní přání : Ať smíření naplní i Vaše srdce a domovy.

Děkujeme paní Lence Knapové za poskytnutí fotografií.

[Aktualizováno 18.12.2013, doplněna fotogalerie] Naše druhé vystoupení v Marienthalu bylo provázeno nejen stejně přátelskou atmosférou jako první, ale bylo ještě obohaceno o vůni blížících se Vánoc. Zastoupení českých rodin bylo tentokrát větší, takže se k nám obecenstvo přidalo na zpívání koled,  které jsme nově zařadili. Kontakt s diváky se nám podařilo navázat takřka fyzický. Na pódiu totiž s námi seděly po celou dobu našeho zpívání tři děti, z nichž ani jedno nebylo ještě školou povinné. Nejstarší holčička nám po vystoupení přišla poděkovat. Musím přiznat, že mě hned napadlo, jak skvěle ji i její sourozence rodiče vychovávají a jak skvělí lidé  z nich určitě vyrostou. Tahle rodina si jistě nemusí klást otázku z naší písničky: Co je důležitý?
Oni to vědí a jejich děti také.

Marienthal jako sídlo Mezinárodního setkávání dělá svými prostorami čest svému poslání. Dostali jsme tentokrát  ubytování v jiné  budově, kde jsme v přízemí   objevili nejen místnost s krbem, ale ještě několik dalších pokojů zařízených pro setkávání  s přáteli. Využili jsme jeden z nich a po vystoupení zkoušeli dlouho do noci. Série našich vánočních vystoupení se blíží, a tak nenecháváme nic náhodě a pilně trénujeme. Doufám, že se na některém z nich setkáme i s Vámi.

Děkujeme panu Radkovi Studenému za poskytnutí fotografií.

Nejkrásnější dárek letošních Vánoc jsem dostala už 23. prosince. Splnil se mi totiž můj sen a zazpívala jsem si v kostele. Díky pečlivým přípravám úlibického starosty pana Papouška a jeho pomocníků za všechny jmenuji alespoň pana Bejra, se nepoužívaný kostel Zvěstování Panny Marie proměnil v místo uklizené, vánočně vyzdobené a dokonce vytápěné. Pokračovat ve čtení „Vánoční koncert v Úlibicích, v kostele Zvěstování panny Marie“

(Aktualizováno 11.12.2012)
6.12. jsme v Knihovně V.Čtvrtka vystoupili pro Klub aktivních seniorů.Že jsou senioři opravdu aktivní, jsme se přesvědčili úderem 15. hodiny. Nejen že v hojném počtu i přes nepřízeň počasí dorazili, ale mnozí i napekli a hlavně s námi od první chvíle všechny koledy zpívali. Pokračovat ve čtení „Dvojitá premiéra“