Aktuality

V hořickém muzeu už jsme zpívali mnohokrát, několikrát tam zazněla i naše Legenda o hořické trubičce. Co ale bylo pro pracovníky i návštěvníky muzea nové, bylo naše složení.
Poprvé si s námi zahrál náš houslista Jirka Smutek. Přestože jsem mu při představování změnila jméno, nedostala jsem smyčcem a ani nám neutekl ke konkurenci, která o něj hned projevila zájem.
Protože jsme tentokrát zpívali na vernisáži obrázků hořického kronikáře pana Šafránka, hodila se mimo jiných naše „umělecká“ Malíř.

(Autor fotografie Michal Ludvík)

Noc kostelů jsme strávili v hořické synagoze, kde jsme zazpívali naše a několik cizích písniček. Všechny nesly jedno společné téma – láska. Písničky o lásce na mnoha úrovních a v mnoha podobách jsme sestavili do čtyřlístku lásky k rodičům, k partnerovi, k dětem a k Bohu.
Lásku mateřskou zastupovala písnička Ochranná křídla, která zazněla před diváky poprvé.
Ve svatostáncích už jsme měli tu čest zpívat několikrát, ještě nikdy ale takhle „nalehko“. Poprvé jsem měla na sobě jen šaty, bez několika vrstev oblečení, jak jsme zvyklí z vánočních koncertů a stejně lehce bylo i našim nástrojům, protože jsme se rozhodli hrát bez ozvučení.
Prostor synagogy nám to skvěle umožnil a dle reakce diváků soudím, že to nebylo na škodu. Přeci jen naši předci věděli jak stavět, aby jim stačil jen jejich hlas a zvuk nástrojů.
Přestože na kalendáři bylo 10.6., náš houslista hlásil zkřehlé prsty. Na jeho hře se to ale vůbec neprojevilo. Hynek ho co chvíli počastoval pochvalným pohledem, protože našim písničkám vdechl preciznost houslisty zvyklého hrát v orchestru, ale i lehkost zkušeného muzikanta, když s Hynkem vymýšleli na zkouškách nové aranže.
A tak jsem si opravdu vychutnala písničku Dotek, Ztráty a Smíření, ve kterých housle neuvěřitelně citlivě podbarvují slova a nebo dokonce na můj hlas odpovídají.
Po doznění přídavku jsme se ještě zúčastnili hezkého obřadu rozsvěcení svícnu, samozřejmě sedmiramenného, při kterém paní farářka Eliška Zapletalová četla modlitbu. A po ní už přišlo rozloučení židovským pozdravem, který bychom se měli stále snažit naplňovat: Šalom alejchem.

(Autor fotografií Michal Ludvík)

Dne 6.5. 2015, v 17:00 jsme našimi písněmi doprovodili vernisáž výstavy Hospodářské a sociální důsledky bitvy u Jičína v roce 1866.  Bližší informace o akci, která se konala v jičínském muzeu, si můžete přečíst na stránkách Jičínského deníku.

Fotogalerie Jičínského deníku.

Sluníčko svítilo, ptáci zpívali a tráva se zelenala. Přesto bylo podle kalendáře 26.12., a tak jsme se stolem obaleným vánočním ubrusem, kytarou a zpěvníky zamířili na náves v Řehči. Pro zahřívání se výrobky z domácí palírny ani pro přílišné tulení nebyl letos povětrnostní důvod. Přesto bylo co ochutnávat a pravá řehečská pospolitost zaplavila naši vesnici i naše srdce.

19.12. jsme nemohli chybět na předávání Betlémského světla na skautském srubu. Čas jsme si zkrátili jako každý rok zpíváním s dětmi, ochutnávkou cukroví a promítáním fotek ze skautských akcí.
Vsadím se, že kdyby mohl mít Hynek jakékoliv přání od Ježíška, přál by si být plnohodnotným vlčetem. Plnit odborky, účastnit se výprav a užít si léto na skautském táboře je myslím jeden z nejkrásnějších dárků, jaké naše děti díky vedoucím dostávají – a navíc nejen o Vánocích, ale po celý rok.

Zpívánky v hospůdce U Šamana se už asi staly takovou stálicí našeho muzicírování. Sešli jsme se tam v poslední třetině listopadu a Hynek tentokrát místo 6 strun měl jen 4. Ne že by mu divokým hraním na kytaře popraskaly, ale vzal s sebou pro změnu housle.

Je hrozně fajn, když občas nemusím o našem vystoupení psát já. A tak tentokrát využívám hezkých slov, která napsal pan Karel Reis do svého Občasníku zapadlých vlastenců:

„V pátek navečer bylo v jičínské hospůdce U Šamana opět živo.  Nejprve naše duo MAMI,  Marcelka s Mirečkem, předvedli své vytříbené umění ve hře na kytaru. Později byli vystřídáni skupinou Ze šuplíku a kytaristou  Tomášem Dvořákem. Jsem toho názoru, že „Šuplíkáři“ z Řehče to dotáhnou hodně daleko. Hynek Beran je  nepochybně skvělý muzikant a paní Dana výborná zpěvačka. Když to patřičně „rozbalí“, kam se na ni hrabou renomované zpěvačky. Také píše dobré texty, a to nejen písní, což nedávno prokázala v Časopise autorů Jičínska. Tomáš Dvořák je kytarista tělem i duší, ale hlavně je neodolatelným strůjcem dobré nálady.“

(Foto: Karel Rais)

Pokud na vystoupení nedorazí hlavní protagonisté a dozvíte se to těsně před začátkem, otevírá se velká brána s názvem improvizace. Právě to se stalo na setkání literárních spolků, kde měli mít hodinový program přátelé z HK. Nemoc jim zmařila plány a nám by přidala vrásky, kdybychom ovšem neměli Václava. Václav by svými knihami zaplnil nejednu knihovnu, svým vystoupením pobavil nejednoho diváka a svou pohotovostí nahradil nejednoho chybějícího hosta. A tak tomu také bylo na humorně laděném dopoledni v Knihovně Václava Čtvrtka, které neslo název Humor není legrace. Kromě představení spřátelených literárních spolků, které zcela spontánně přešlo do přátelského vyprávění, proběhl křest sborníku současné poezie Město, moře, kuře, stavení. Příspěvky ze sborníku jsme také s Václavem na střídačku přednesli. Já ze své tvorby přečetla to veselejší a stejně jsme vybírali i písničky „ze šuplíku.“ I tady jsme zalovili mimo připravené a zareagovali tak třeba právě na vyprávění jednoho z účastníků o hradu Pecka naší novou a ještě neohranou Peckou. Zbylý čas už hravě zaplnil Václav povídkou s názvem Rozhovor s pamětníkem.

Takže veřejný vzkaz pro Václava: S Tebou se nebojím ani uspořádání literárního maratonu.

(Foto: Martin Žantovský)

Přelom září a října byl na zpívání velmi bohatý. V jediném týdnu jsme stihli zpestřit úterní odpoledne seniorům obce Dubenec, přivítat v Úlibicích nové občánky a ještě posedět a zazpívat v hospodě U Šamana.
V Dubenci jsme představili nové pásmo s názvem Hudební procházka po naší vlasti. Naše písničky, které se dotýkají nějakého místa či města jsme proložili lidovkami a samozřejmě jsem si k tomu i něco málo řekla.
Vítání občánků obohatila Simonka přednesením dvou básniček. Zpívali jsme samozřejmě naše a tentokrát bez akustiky, abychom děti nepolekali.
Naproti tomu U Šamana jsme tlumit hlas ani nástroje nemuseli. Přestože v jednu chvíli hrálo 5 kytar, hospoda se nezbořila, což znamená, že ji v listopadu opět přijdeme rozeznít.

Co si představíte, když se řekne: plavky, nafukovací lehátko, slunečník, osuška? Pokud plovárnu, jste blízko. Tyto a další předměty s letním koupáním související naleznete od dnešního dne v Malé síni hořického muzea. Vernisáž otevřela výstavu Rozmarné léto na Dachovech, která vznikla k výročí 90 let otevření dachovského koupaliště.
Kromě dobových věcí jsou zde k vidění také dva krátké filmy z této lokality a samozřejmě spousta krásných fotografií.
Vernisáž jsme doprovodili našimi písničkami. Zařadili jsme ty staré a osvědčené, nejen proto, že je už Hořičáci znají. Druhým důvodem je naše první CD, na kterém právě tyhle písničky jsou a které už je na spadnutí.
Výstavě přejeme mnoho návštěvníků a návštěvníkům přejeme, aby to začínající léto zase tak moc rozmarné nebylo.

Svůj zpívací deficit jsem si v pátek bohatě doplnila. Neoficiálně ale zato v plné sestavě jsme navštívili skvělou a hlavně nekuřáckou hospůdku U Šamana, kde už jiná skupina vládla hlasem i nástroji. Přijali nás s otevřenou náručí a zpěvníky. Takže v takto obohacené sestavě samozřejmě s naším neúnavným kamarádem kytaristou Tomem jsme zvládli udělat tolik rámusu jako jindy se dvěma reprobednami o pěti stech watech.

Zpívali jsme od 7 do bezmála půlnoci. Z naší tvorby jsme dali jen pár, pro oslavence Toma naši Vstupenku do ráje. Po dlouhé době jsme si zazpívali takovou všehochuť od lidovek nejen českých přes country, folk, trampské písničky až po pop a rock. Hynek jako obvykle seděl na dvou židlích, neb střídal housle a kytaru s foukací harmonikou. Doufáme, že se to místním štamgastům i majitelům líbilo, protože tam určitě v brzké době zase zavítáme.

(Děkujeme panu K.Raisovi za poskytnutí fotografií)

Naše první letošní vystoupení se odehrálo na půdě nám dobře známé. V Knihovně V.Čtvrtka v Jičíně jsme doprovodili akci s názvem Čajový dýchánek. Akce byla pořádaná na oslavu stého čísla časopisu ČAJ (zkratka pro Časopis autorů Jičínska.)

Vydat sto čísel časopisu, představit v něm přes 120 autorů, to je práce pro celý tým lidí. O to obdivuhodnější je fakt, že za všemi čísly ČAJe je jen jediný člověk- Václav Franc. V Čaji uveřejňuje poezii, prózu a také rozhovory. Samozřejmě, že už dávno nevystačí jen s autory z našeho okolí. Účast v Čaji je nejen celorepubliková ale dokonce mezinárodní.

Za Písničkáře Ze šuplíku jsme tentokrát vystoupili jen s Hynkem. Uvědomila jsme si, jak už mi zpívání zase hrozně chybí. A tak jsme k plánovaným písničkám ještě něco přihodili.

Autory z Čaje přečetli členové DIVu. Vybrána byla jen část poezie, protože představit prózu v tomto množství autorů by byl úkol nadlidský.

A tak jsme si zpívali, přednášeli a pili čaj… Prostě krásný středeční večer.

(Foto: Martin Žantovský, fotogalerie knihovny V. Čtvrtka v Jičíně)

Poslední zpívání bylo jako vždy doma – doma v Řehči.
Na návsi zavládla ta nejvánočnější atmosféra, jakou si jen dokážete představit.
Hojnost v podobě nejrůznějších výtvorů slaných, sladkých i tekutých, pospolitost v podobě společného zpívání a povídání. A příroda nám letos také přála. Z nebe se na nás sypaly sněhové vločky a s nimi určitě také štěstí do blížícího se nového roku.

[Promítání ...]

(foto: Simona Beranová)