Od letošních Vánoc budu používat nové přirovnání: útulno jako v knihovně. V Miletíně nás knihovna uvítala stromečkem, zapálenými svíčkami a rychle se plnícím sálem, rozloučila se s námi kytičkami a Miletínskými modlitbičkami. Líbilo se nám tam tolik, že přestože jsme vyráželi v oslabení – bez houslisty a já s bolením v krku, vrátili jsme se nabití energií a rozjaření a myslím, že ve stejné náladě odcházelo i naše publikum. Už vím, že bolest v krku se dá rozezpívat. Dali jsme nejen bez přestávky celý náš vánoční program, ale i dlouho odkládaný, hebrejsky zazpívaný Jeruzalém ze zlata a tři přídavky. A jak už to tak u mě bývá, když se mi někde líbí, hned slíbím písničku. Když paní knihovnice při závěrečném děkování navrhla, že by se jim jedna o Miletíně taky hodila, nemohla jsme než souhlasit. Takže Miletíne, brzy na shledanou.
